Chci zde mít svou reklamu
Home > Články > Výcvik > seriál Kůň na lonži > Kůň na lonži: Výcviková škála při lonžování – přilnutí

Kůň na lonži: Výcviková škála při lonžování – přilnutí

 

Kůň se pravidelně a uvolněně se pohybuje na kruhu kolem člověka, naučil se používat aktivně své tělo, našel rovnováhu a ustáli si svůj rytmus ve vyklenutém držení těla („long and low“), jeho svaly pracují nenuceně, koordinovaně, pravidelně pumpují krev, takže nemají nedostatek živin a kyslíku, ani se v nich nenahromadily vedlejší produkty metabolismu. Pokud se má kůň na citlivé pomůcky jezdce ohýbat, dělat různé jízdárenské figury, otočky, pokud má správně zrychlit či zpomalit, prodloužit či zkrátit, dělat přechody, a pokud má přitom stále držet stálý rytmus pohybu (nám známý takt) a pracovat s uvolněným tělem a myslí, je třeba ho naučit na „omezení“ zepředu = pomůcky otěžemi = přilnutí, a na „zvýšení aktivity zadních nohou“ = pomůcky holeněmi či sedem = kmih. Pak bude záležet, jak energicky se bude kůň odrážet zadníma nohama a jak se bude otěžemi tato energie „propouštět dopředu“, „směřovat do stran“ nebo „odrazem vracet zpět dozadu“. Obr. 6: Uvolněný kůň v pravidelném, aktivním klusu na přilnutí.

Z toho vyplývá, že podobně, jak spolu souvisela pravidelnost pohybu a uvolnění, bude spolu souviset i přilnutí a kmih. Přesto se dá říct, že při nácviku této dvojice dovedností je třeba koně seznámit nejdříve s přilnutím. Musí si zvyknout na to, že v jeho hubě vězí udidlo a že může také nějak působit a předávat mu svým prostřednictvím určité signály. Teprve pak se může kůň naučit udidlu důvěřovat a ještě později se jím nechat omezovat. Kmih lze do omezené míry požadovat i po koni, který zatím není zepředu omezený, ale tady hrozí velké nebezpečí, že kůň místo zlepšení aktivity zádě pouze zrychlí, což není žádoucí.

Obr. 1: Prověšené otěže koně příliš neomezují, ale v extrémním otočení hlavy dají tahem za udidlo a tlakem na krk vědět, že je to nežádoucí.Obr. 1: Prověšené otěže koně příliš neomezují, ale v extrémním otočení hlavy dají tahem za udidlo a tlakem na krk vědět, že je to nežádoucí.

Seznámení a první kroky s udidlem
Mladého koně můžete seznamovat s udidlem kdykoli, když se naučí vám důvěřovat a nechá si sáhnout kdekoli po těle. Můžete například nasazovat ohlávku s připnutým udidlem. Samozřejmě v tuto dobu bude udidlo v hubě koně zcela pasivní, nesmíte koně na udidle vodit, ani k němu něco připínat. Dávejte pozor, aby nebylo v hubě koníka příliš nízko, protože příliš dlouhé lícnice způsobí, že udidlo může narážet do řezáků nebo špičáků, kůň si s ním bude hrát a může přes něho přehazovat ze zvědavosti jazyk. Z toho se pak může vyvinout zlozvyk. Proto není dobré používat odlehčená udidla. Zároveň je třeba si uvědomit, že tlusté udidlo může být pro hubu koně příliš velké a kůň pak ani nebude schopen volně zavřít čelisti, což rozhodně k důvěře v udidlo nepřispěje! Rozhodně platí, že v toto období výcviku je lepší dát koni do huby „těžkou žiletku“ než „lehký kůl“. Koně můžete potom vodit, samozřejmě vodítko připnuté ke kroužku ohlávky.
Pokud koně navykáte na udidlo na lonži, můžete buď použít lonžovací obnosek a k němu ho připnout na určené místo, nebo pod obnosek nasadíte uzdečku bez nánosníku. Samozřejmě lonž bude zapnutá k nánosníku. Kůň by měl nést udidlo v hubě klidně, neměl by se do něho ztuhle zakusovat ani ho příliš aktivně žvýkat. Najděte typ, tloušťku udidla i délku lícnic, která bude pro koně nejpříjemnější – to znamená, kdy kůň bude nést udidlo s klidnou, po většinu doby pasivní hubou.

Obr. 2: Příliš dlouhé vyvazovací otěže. Mladý kůň si nedokáže najít přilnutí natažením se za udidlem, protože by padl příliš na předek, proto se pokouší ho najít stažením hlavy dolů a za kolmici. Aby nepřepadával na předek, nadměrně prodlužuje kroky.Obr. 2: Příliš dlouhé vyvazovací otěže. Mladý kůň si nedokáže najít přilnutí natažením se za udidlem, protože by padl příliš na předek, proto se pokouší ho najít stažením hlavy dolů a za kolmici. Aby nepřepadával na předek, nadměrně prodlužuje kroky.

K udidlu lze něco připnout
Pokud si kůň zvykl na pasivní udidlo v hubě během běžného vodění i lonžování, postoupíme k dalšímu kroku: ke kroužkům udidla připneme pevné otěže bez gumového kroužku, které musí být tak volné, aby byly prověšené, když kůň půjde krokem (tehdy má nejvíce vytažený krk a nejvíce s ním pohybuje do všech stran) (obr. 1). Nejdříve ho tak budeme vodit, později i lonžovat. Kůň se přitom naučí dvě věci:

1.    Pochopí, že k udidlu může být něco připnuté, ucítí hmotnost vyvazovacích otěž a bude vnímat i jejich pohyb. Zjistí, že tento pohyb mu nijak neublíží a naučí se i v tomto případě nést udidlo v hubě klidně a uvolněně. Z tohoto důvodu se nesmí použít vyvazovací otěže s gumovými kroužky, protože kroužky jsou příliš těžké a na prověšených otěžích příliš poskakují, takže mladého koně mohou v hubě rušit nebo mu způsobovat bolest. Nejlepší jsou kožené nebo plátěné řemeny či obyčejné otěže.
2.    Naučí se, že udidlo mu zprostředkuje první signály i omezení. Pokud bude otáčet hlavou na různé strany, vnější vyvazovací otěž se napne, opře o krk a potáhne ho za kroužek udidla. Kůň je naučen, že tlaku neodporuje, takže vrátí hlavu na původní místo a otěž se opět prověsí a tah ustane. Popřípadě může koni pomoct člověk. Pochopí, že tah udidla do strany po něm chce, aby směrem táhnoucí otěže otočil hlavu. Zároveň se mu pohne udidlo aktivně v hubě a kůň přežvýkne a uvolní čelist. To je další důležitý signál, který budeme později při lonžování i ježdění využívat, když budeme chtít dát signál pro uvolnění čelistí nebo zádrže pro zlepšení shromáždění. Prověšené vyvazovací otěže nechají koni poměrně velkou volnost pohybu krkem a hlavou, takže nehrozí, že by ho vyvedly z rovnováhy. Zároveň nebudou nijak ovlivňovat výšku jeho hlavy ani ho nutit k nějakému fixnímu držení hlavy a krku.
Podmínka:
Přestože tuto podmínku považuji za samozřejmou, raději ji zde znovu zopakuji. Než koni k udidlu připnete sebedelší vyvazovací otěže (nebo jakékoli jiné řemení či provazy), musí se na vodítku a/nebo lonži spolehlivě, pravidelně a uvolněně pohybovat ve svém přirozeném držení těla, musí spolehlivě poslouchat a na naučené signály ochotně a správně měnit směr, provádět přechody apod. Musí si na lonži najít svoji prvotní rovnováhu na kruhu, zatím velmi podobnou té „přirozené“, a to jak v kroku, tak i v klusu a při přechodech, nesmí utíkat ani jít líně, nesmí se lekat, táhnout z kruhu ven nebo jít proti člověku.

Obr. 3: Příliš krátké vyvazovací otěže doslova stáhnou hlavu koně dozadu. Huba je otevřená, což je známka síly působící na dolní čelist koně.Obr. 3: Příliš krátké vyvazovací otěže doslova stáhnou hlavu koně dozadu. Huba je otevřená, což je známka síly působící na dolní čelist koně.

Udidlo jako nástroj komunikace
Jakmile si kůň zvykl na to, že k udidlu může být i něco připnutého a může ho to i trochu omezit a opravit mu držení hlavy a krku, lze použít udidlo cíleně jako nástroj komunikace. Můžete koně na ruce naučit,

  • aby na tah udidlem přežvýknul: lehce a krátce zatáhnout za vnitřní kroužek do strany a hned pustit; – aby otočil hlavu ve směru tahu: postupně zvyšovat tah za otěž do strany; aby neproklouzl kroužek udidla hubou, je vhodné používat roubíkové udidlo;
  • aby dal hlavu dolů: působení podobné jako chambon – vnější otěž položit přes nátylník, takže obě otěže budete držet na vnitřní straně koně. Vnější otěž pak budete táhnout dolů a vnitřní nahoru, takže oba kroužky udidla se budou rovnoměrně vytahovat nahoru ve směru ke koutkům huby a zároveň bude vnější otěž tlačit na týl. Tento signál zná kůň z dřívější práce jako pokyn pro snížení hlavy. K tomuto známému signálu se přidá signál udidlem a máme tu dokonalou imitaci působení chambonu! Jakmile hlavu sníží, ihned je třeba tah obou otěží povolit.

Samozřejmě lonžování na chambonu ani trochu nepřipomíná přilnutí; to jsme si už říkali v minulých dílech seriálu. Je to pouze pro koně signál zprostředkovaný udidlem a nátylníkem, aby dal hlavu dolů.

Obr. 4: Tomuto mladému koni vyhovuje nastavená výška i délka vyvazovacích otěží. Kůň je měkce na přilnutí, klidná huba, hlava i ocas mluví o uvolnění a přijmutí udidla.

Prvotní přilnutí
Prvotní přilnutí může koni naznačit gogue. Je to první pomocná otěž, která táhne za oba kroužky udidla také směrem dozadu, tady na dásně a jazyk. Schválně používám slovo „naznačit“, protože u gogue nemůžeme mluvit o skutečném přilnutí. Pokud se kůň chce položit do lanka, ono trochu proklouzne kroužky nátylníku a udidla a podvolí se tahu, takže kůň může/musí vytáhnout hlavu dopředu a dolů. Pro mladé koně to však je dobře; působení dozadu je skutečně měkké a ne příliš silné, při tahu se podvolí, ale přitom kontakt s hubou se neztratí – onen náznak přilnutí nezmění nic na své intenzitě. Kůň díky tomu zjistí, že ani tah dozadu, tedy přilnutí na udidlo, ho nezraní, že si ho může měkce vytáhnout, že mu nebrání do jisté míry hýbat hlavou a krkem. Je to pomocná otěž, která, je-li zapnutá správně, ho naučí důvěřovat udidlu a otěži a podnítí jeho snahu hledat přilnutí natažením hlavu dolů a dopředu a udržovat si ho. Zároveň podporuje uvolněné a vyklenuté držení těla. Gogue je proto vhodnou pomocnou otěží při nácviku přilnutí u mladého koně nebo pro získání důvěry v přilnutí u koně zkaženého. Nebo je dobrá pro uvolnění a protažení zkušenějšího koně, aniž by se přilnutí zcela ztratilo.

Obr. 5: Další kůň na přilnutí na vyvazovacích otěžích. Ty by mohly být připnuté trochu výše, protože krk tohoto koně je vysoko nasazený i nesený.Obr. 5: Další kůň na přilnutí na vyvazovacích otěžích. Ty by mohly být připnuté trochu výše, protože krk tohoto koně je vysoko nasazený i nesený.

Skutečné přilnutí
Skutečné přilnutí může koni nabídnout pouze otěž, která se nebude tahu huby podvolovat. Musí to totiž být naopak: kůň se musí podvolit tahu otěže. Z toho logicky vyplývá, že tomuto požadavku nebude vyhovovat gogue ani jakékoli příliš pružné lanko či řemení. Takže vyškrtnou můžeme „gumový chambon“ a částečně i vyvazovací otěže s gumovými částmi. Slovo „částečně“ jsem použila proto, že gumové části na vyvazovacích otěžích jsou obvykle dost pevné a kůň by na jejich vytažení musel použít větší sílu, než je pouhé měkké přilnutí. Nevýhodou těchto pružných částí je však právě to, že pruží a některé koně nabádají, aby si do nich lehli. Je proto třeba zvážit a v praxi zkusit, zda pro konkrétního koně je tento typ vhodný nebo ne.

Obvykle se koně navykají na vyvazovací otěže ve chvíli, kdy už umí velmi dobře v rovnováze chodit na lonži s goguem, umí se na něm natáhnout za udidlem a mají už i zkušenosti pod jezdcem, který je jezdí sice na dlouhé otěži, ale zato na stálém a velmi měkkém kontaktu (vlastně už přilnutí). Takový kůň už má na kruhu dobrou rovnováhu a stabilizace hlavy a krku vyvazovacími otěžemi mu nebude tolik vadit. Pokud už předtím byl lonžován na prověšených vyvazovacích otěžích, bude už s omezením stáčení krku do stran velmi dobře seznámen.
Zpočátku bude dobré zvolit částečně pružné vyvazovací otěže (ne však s gumovým kolečkem, to může při pohybu poskakovat). Musíme vědět, v jaké pozici kůň přirozeně nese hlavu v klusu; určitě bude výš, než jak chodí na chambonu či gogue. Předpokládám, že bude mít hubu zhruba na úrovni loketního nebo ramenního kloubu. V této výšce pak zapneme vyvazovací otěže k obřišníku. Pokud kůň hlavu trochu sníží nebo zvýší, vyvazovací otěže mu to dovolí. Samozřejmě nesmí strčit hlavu mezi nohy nebo ze sebe udělat žirafu! Délku vyvazovacích otěží zvolte metodou pokusu a omylu tak, aby kůň v klusu mohl pohodlně natáhnout krk a přitom si byl schopen najít přilnutí. Obvykle je to délka kratší, než kolik nabídne kůň stojící, takže se nelekejte, když budou při zapínání vyvazovací otěže příliš napnuté. Jakmile se kůň rozejde a nakluše, trochu se „přeorganizuje“ jeho rovnováha a vyvazovací otěže najednou budou dobré. Pokud budou příliš dlouhé i v klusu, kůň se bude do nekonečna natahovat za udidlem, ale nenajde ho, padne na předek a časem by mohl ztratit snahu o přilnutí usilovat (obr. 2). Pokud budou příliš krátké, budou koně tahat za hubu a mohou u něho vyvolat nedůvěru v udidlo nebo ho naučí různé zlozvyky (včetně přetahování se s udidlem, lehání si do něho nebo vyhýbání se přilnutí) (obr. 3). Správnou délku vyvazovacích otěží poznáte podle toho, že si kůň po několika kolech v klusu je schopen trochu vytáhnout za udidlem krk, nos má mírně před kolmicí, kluše uvolněně, pravidelně a aktivně od zadu, jeho huba je měkce zavřená a klidná, ocas volně nesený, končetiny se pohybují lehce a bez omezení (obr. 4, 5).
Částečně pružné otěže u nezkušeného koně opravdu mírní tah dozadu při pohybu. Tento kůň se totiž teprve učí nést hlavu a krk v jedné pozici, z níž nelze příliš uhýbat, a to často vyvolá ztuhnutí v týlu i v čelistním kloubu (viz minulý díl o uvolnění). Ne příliš pružná vyvazovací otěž bude tedy trochu pružit za něho (tak jako bude pružit jemná ruka jezdce). Jak si kůň na tuto práci zvykne, měl by se sám naučit pružit v kohoutku (lépe řečeno v místě nasazení krku na hrudník), v týlu (a žuchvách), v čelistním kloubu i v jazyku, a to se naučí v případě, že vyvazovací otěž bude pevná. Proto je dobré časem vyvazovací otěže vyměnit. Nemusíte mít strach, že by do huby koně naráželo něco betonového! Vyvazovací otěž je připnutá k obřišníku, který bude částečně pružit. Zároveň bude pružit i samotné udítko udidla v kroužcích a udítko o jazyk. Takže to jako imitace pružné, ale klidné a stálé ruky jezdce bude stačit.

Počítejte s tím, že pohyb na vyvazovacích otěžích bude pro mladého nebo nezkušeného koně fyzicky i psychicky velmi náročný. Nejdříve je třeba ho pořádně uvolnit (viz minulý díl) a potom připnout vyvazovací otěže. Na nich koně lonžujte pouze v klusu, popřípadě přechod do kroku, ujít několik kroků a zase naklusat. Zatím by měl klusat svým pohodlným tempem, aby se s udidlem nepral ani nebyl „zabržděný“. Vylonžujte ho takto několik kol na obě ruce, odepněte otěže, koně uvolněte a nechejte protáhnout v klusu na obě ruce a opět na chvíli vyvazovací otěže připněte. Nakonec musíte koně opět vylonžovat na obě ruce v aktivním natažení (například na gogue) a řádně ho vykrokovat. Svaly vykonávající nezvyklou práci se musí aktivně protáhnout, protože předtím pravděpodobně byly ztuhlé, hromadily se v nich následkem špatného „pumpování krve“ zplodily metabolismu a bez řádného aktivního protažení a uvolnění by druhý den koně bolely. Tímto způsobem můžete koně navykat na vyvazovací otěže často, klidně i denně nebo ob den, vždy systémem:
zahřátí+uvolnění > vyvázání > protažení+uvolnění > vyvázání > protažení+ aktivní vychladnutí.
Častým a šetrným používáním se svaly koně naučí „nové práci“ a kůň se na vyvazovacích otěžích srovná, uvolní, začne pružit (obr. 4, 5).

Obr. 6: Uvolněný kůň v pravidelném, aktivním klusu na přilnutí.Obr. 6: Uvolněný kůň v pravidelném, aktivním klusu na přilnutí.

Zatím jsme po koni nechtěli více aktivity ze zádě, než kolik si zvolil on sám. Počítejte s tím, že zpočátku bude zadní nohy „tahat za sebou“, protože teprve hledá vhodné držení těla a jeho svaly jsou ztuhlé z nezvyklé pozice i práce. Jak se však dokáže uvolnit a vepředu pružit, můžete ho začít pobízet do aktivního klusu v živém pracovním tempu. Dobu práce na vyvazovacích otěžích samozřejmě postupně prodlužujte, musíte ale koně velmi pečlivě sledovat a při jakémkoli náznaku únavy, odporu apod. je třeba otěže ihned odepnout a koně vyklusat ve svižném tempu v aktivním vyklenutí. Je možné, že když se kůň naučí na vyvazovacích otěžích chodit, trochu se celý zkrátí a vy budete muset zkrátit i otěže, aby neztratil přilnutí. V výškou připnutí otěží na obřišník zatím nic nedělejte, pokud to koni vyhovuje.
Místo jednoduchých vyvazovacích otěží je možné použít dvojité vyvazovací otěže. Jsou trenéři, kteří je upřednostňují, protože tyto otěže prokluzují trochu udidlem a jsou přizpůsobivější pohybu a změnám držení hlavy. Zároveň nepůsobí na koutky přímo dozadu, ale rozkládají tah nahoru. Na druhé straně však krk koně lépe stabilizují, protože mu poskytují širokou základnu opory na obřišníku. Já osobně s nimi nemám velké zkušenosti, ale předpokládám, že jsou koně (i lidé), kterým skutečně vyhovují víc.

Už to umíme!
Toto stádium výcviku, tedy lonžování na přilnutí, jsme zvládli dobře tehdy, když kůň se na lonži v klusu a v přechodech klus-krok-klus pohybuje na vyvazovacích otěžích pravidelně, uvolněně, udidlo mu leží v hubě klidně a měkce, otěže jsou ve výšce odpovídající přirozenému a pohodlnému držení krku konkrétního koně, dlouhé tak, aby byly napnuté, ale kůň měl nos před kolmicí. Kůň má i nyní udržovat vyklenuté držení těla, svaly horní linie jsou pružné a silné, svaly dolní linie malé a spíš pasivní, břicho pevné, záď aktivně pracující. Kůň je připraven k tomu, aby se zlepšovala činnost jeho zádě, aby se aktivní odraz zadníma nohama začal měnit ve skutečný kmih (obr. 6).

 

Předchozí: Vítěz Derby trénuje v Chuchli, zahájení metropolitní sezony se blíží
Následující: V Bílém Potoce pečují o vysloužilé koně
x

Mohlo by vás zajímat

Pražským zimním favoritem Chiouboucar

Předposlední dostihový den letošní sezóny v Praze-Velké Chuchli vyvrcholil 3. ročníkem Pražského zimního favorita, 1800metrového testu pro dvouleté koně o 100 tisíc korun. Mezi jedenácti aktéry se v rekordním čase zatím krátké historie dostihu 1:54,40, jistě o dvě a čtvrt délky prosadil hnědák stáje Estrella Chiouboucar s žokejkou Vendulou Korečkovou, jehož druhý životní ...