Chci zde mít svou reklamu
Chci zde mít svou reklamu
Home > Zpravodajství > informujeme vás > Povolání u koní: MODERÁTOR

Povolání u koní: MODERÁTOR

Příjemný hlas Jany Šejnohové můžete slýchat každou dostihovou neděli na chuchelském závodišti. Po každém dostihu slovem doprovází vítězný tým u předávání čestných cen. Málokdo by uvěřil, že sympatická blondýnka s permanentně dobrou náladou a milým úsměvem letos oslaví pětatřicetiny. Velká milovnice koní a zvířat všeobecně, s humorem sobě vlastním říká, že každé její zvířátko je něčím zvláštní. Počínaje chameleonkou Elvírou obývající ložnici, přes gekončíka Ámose, kvůli kterému Jany tatínek v tropických letních teplotách lezl po štaflích a prohledával všechny okapy, aby zjistil, že si ze všech malá ještěrka dělá tři dny srandu a lebedí si pod teráriem, až po dva větší domácí mazlíčky – psa a koně. Náš rozhovor začneme tedy u nich.

Jana a slavný plnokrevník Meandre. Foto: Jiří Zlámaný

Jana a slavný plnokrevník Meandre. Foto: Jiří Zlámaný

Opravdu není žádné vaše zvířátko normální?

Možná suchozemské želvy. Ty jsou snad docela v pohodě. S vodními už je to trochu komplikovanější, údery mušlí o sklo jsou toho jasným důkazem. Kočky, které máme, byly všechny vyhozené. Nechtěné, žádnou jsme si cíleně nepořizovali. Nejstarší je Ester Kočičková, pojmenovaná po známé moderátorce a šansoniérce. Před sedmnácti lety nám ji nějaký dobrodinec hodil do zahrady. Chytré kočce dlouho netrvalo, než zjistila, že v baráčku jí bude líp a na gauči to nebude mít chybu. Dnes už má jen pár zubů, ale čilá je pořád. Její největší zálibou je prohánět nejnovější domácí přírůstek, voříška Ferdu. Voříšek Ferda, neobyčejná pouliční směs, u níž nikdo nedokáže identifikovat původ rodičů, k nám přicestoval původně jen na pár měsíců. Hlídali jsme ho tetě po dobu, kdy bude v nemocnici. Teta se z nemocnice vrátila, ale „Husita“, jak mu říkáme kvůli tomu, že pochází z táborského útulku, už u nás zůstal a má své pevné místo na sedačce u televize. Fenka samojeda Freyja má závodní původ, její maminka, bráška, tety a spousta dalších příbuzných se na špičkové úrovni účastní různých musherských klání. A Freyja? Leží na gauči a pozoruje dění v televizi. Když se jí na tlapce utvoří zmrazek, hned poskakuje po třech a vyčítavě se tváří, dokud ho nerozmrazíme. Toto plemeno má být prosím tvrdý a odolný Sibiřan…

A čím je zvláštní tvůj koňský miláček?

Náš rezavý šestiletý obřík Marun (Hurricane Run(IRE) – Macuna(GB)) by mohl být hrdinou filmu s titulkem „Když se hvězdné geny poplaší“. V původu má samé vynikající koně, ale někde se prostě stala chyba…Roviny mu vůbec nešly. Vyběhl čtyřikrát a pokaždé skončil jako poslední, daleko za ostatními. Žádná velká sláva to nebyla ani na překážkách, i když tam mu občas štěstí přálo a doběhl na dotovaném místě. Co mu jde výborně, je žrádlo. Nikdy nepohrdne jablíčky, mrkví nebo cukrovou bonboniérou, koňské sušenky mu však nevoní, asi jsou moc zdravé. Marun je naší všeobecnou inspirací a zdrojem smíchu. Jestli jednou napíši paměti, budou velmi obsáhlé. Už mám vymyšlený i název – Příběh nejpomalejšího rovinového koně, který málem ve Velké pardubické skončil….

Jana s Marunem v Tochovicích (2015). Foto: Jiří Zlámaný

Jana s Marunem v Tochovicích (2015). Foto: Jiří Zlámaný

Vraťme se na začátek. Jak se stalo, že ti koně zamotali hlavu?

Čtěte také:  První kvalifikace bude červená!

Nejsem typ koňaře, který jednou sedl na koně a už z něho až do důchodu neslezl. Nejsem jezdec. Ani závodní, ani rekreační. Dříve jsem každou dovolenou rodiče nutila, aby poblíž byli nějací koně a já se mohla svézt. Nyní už mě sedlo moc neláká. Raději s koňmi pracuji ze země. Ráda je rozmazluji. Ráda si s nimi povídám.

Vzpomínáš si, kdy jsi byla poprvé na dostizích?

Na dostizích jsem byla poprvé jako malá v kočárku. Když jsem trochu odrostla, začala jsem s taťkou chodit sama. Vzpomínám, že tehdy jsem se ve školce hodně skamarádila s Katkou Žaludovou. Její brácha Martin jezdil dostihy jako amatér a maminka pracovala ve stáji u trenérky Pejškové. Každou neděli jsme se s Katkou potkávaly na závodišti a řádily. Ze začátku na houpačkách a skluzavkách, ale pak vyhráli poníci. Půl odpoledne jsme projezdily na Cézarovi (malý tlustý šimlík) a Emilovi (větší, černý). To nám bylo pět…

A tvůj vztah k dostihovým koním?

Celé roky jsme prodávali seno ze zahrady trenéru Šatrovi. Díky tomu jsem se občas přes ošetřovatele Ádu Bureše podívala do stáje. Milovala jsem řadu koní, nejvíc asi Noru Jeane. Od páté třídy jsem vypomáhala v dostihové stáji u Břetislava Karla v Lipencích. V té době jsem byla rozhodnutá, že jednou budu žokejem. Tomu jsem podřizovala i svůj jídelní režim. Schovávala jsem svačiny nebo je věnovala spolužákům, abych moc nevyrostla a nezesílila. Samozřejmě od malička jsem toužila po vlastním koni. Nejprve jsem v to doufala při stírání losů Fondu pro záchranu koní. Později v osmé třídě, kdy mi maminka koně slíbila za samé jedničky. Učila jsem se jako blázen, ale marně. Matematiku, která mi nikdy moc nešla, jsem sice zlepšila, ale přišla naprosto nečekaná dvojka ze zeměpisu. A bylo po snu. Po škole jsem chtěla jít do učení do Chuchle, ale rodiče mi to rozmluvili. Až budu mít nějaké vzdělání, mohu se ke koním kdykoliv vrátit…

Jak ses dostala k moderování?

Úplnou náhodou. Může za to inzerát v dostihovém programu, v němž hledali asistenta hlasatele. Jelikož jsem trávila každou neděli v Chuchli na dostizích, napadlo mamku, že právě tohle by pro mě mohla být ideální brigáda.

Jana a Gery Hind (2008). Foto: Marcela Klingorová

Jana a Gery Hind (2008). Foto: Marcela Klingorová

Jak vypadaly začátky? Měla jsi trému?

Čtěte také:  VII. den metropolitní sezóny: LADIES DAY 65. Mironet Velká červnová cena, 14. Cena Nory Jeane

Samozřejmě tréma byla. A jaká velká. Do té doby jsem totiž nikdy veřejně nevystupovala a nedokázala jsem si ani nic podobného představit. Hezky na mé začátky vzpomíná kamarád Martin Cáp. Ten si dokonce pamatuje i první den, kdy jsem do Chuchle nastoupila. Ptal se tehdy komentátora Jirky Zlámaného, co budu vlastně dělat. Odpovědí mu bylo, že bude bohatě stačit, když přečtu startky a výsledky, aby si mohl v klidu odskočit na cigárko…

Co tedy mělo být tvojí náplní?

Původní představa, že budu sedět nahoře na věži rozhodčích a číst startky a výsledky, se rozplynula ve chvíli, kdy mě viděl pan ředitel a prohlásil: „Byla by škoda, aby nešla mezi lidi. Jen se musí trochu lépe obléct“ Vzpomínám si, že tehdy jsem na sobě měla tričko se třemi želvami a zvonáčové rifle, takže připomínka pana ředitele byla na místě. V tu chvíli se mě zmocnila panika a chtěla jsem práci odmítnout. Nechala jsem se ale přemluvit. Alespoň jednou to zkusím. No co vám mám povídat, byla to síla. Kvílela jsem jako siréna a dodnes se divím, že všichni neodešli, nebo mi na hlavě nepřistálo pivo…

Texty k ceremoniálům si připravuješ sama?

Veškeré texty si vymýšlím sama. Nejdříve jsem si je psala na papír, aby mě spasily v případě úplného okna. Později jsem si je začala trénovat nahlas každou neděli ráno. S obměnami své výmysly používám celých jedenáct let, co v Chuchli hlásím. Ceremoniály nejsou zrovna tím nejzáživnějším okamžikem v rámci celého odpoledne, a tak se je snažím alespoň trochu oživit netradičními hláškami. Jedna z nich se vcelku ujala a na mého kamaráda Jiřího Chaloupku sedí přesně. Termín „mistr tempa“, který běžně používají renomovaní spíkři Marek Svačina nebo Martin Cáp, pochází z mé dílny.

Rozhovor s Václavem Chaloupkou, Velká Chuchle 2015. Foto: Petr Guth

Rozhovor s Václavem Chaloupkou, Velká Chuchle 2015. Foto: Petr Guth

Zažila jsi při moderování nějaký trapas?

Tak těch bylo jak máku! Asi nejlepší byl ten, který se odehrál při dostihovém odpoledni u příležitosti Ceny prezidenta. Proutěné překážky s Českou televizí vyhrál Tomáš Hurt, který ale na vyhlášení zapomněl. A já pro něho musela až do šatny. Ve všem tom spěchu a zmatku, který vznikl, jsem se pořádně nepodívala do dekorovacího altánu (ze svého tradičního místa tam přes túji nevidím). Řídila jsem se pouze instrukcemi, které jsem měla k dispozici. Tak se stalo, že jsem Martina Dejdara přivítala jako pana profesora Načeradského, autora originální skleněné ceny pro vítěze.

Čtěte také:  Pro Zlatý pohár si doběhl Dangerous Gleam stylem start – cíl

Jaký máš názor na přítomnost dětí při ceremoniálech?

Je to z mého pohledu vítané zpestření. Sama mám děti velmi ráda. Ze zkušenosti vím, že někteří „špunti“ se na tuhle chvíli těší třeba celý týden. A pak si ji dokážou náležitě vychutnat. Typickým příkladem je Tomík Lukášek, který na sebe umí dokonale strhnout pozornost. Není fotograf, který by ho na své fotce nechtěl mít.

Tomáš Lukášek. Foto: Marcela Klingorová

Tomáš Lukášek (2007). Foto: Marcela Klingorová

Jaký typ cen mají vítězové nejraději?

Zatímco majitelé povětšinou preferují poháry jako trofeje na krbovou římsu, jezdci a trenéři zpravidla nikdy nepohrdnou dobrým jídlem a pitím. V tomhle směru jsou mezi jezdci i někteří specialisté, kteří se při odpoledni s dárkovými koši jako cenami v dostihu opravdu vybičují, a s jistotou alespoň jednou „trefí“. Doufám, že se neurazí, když ho budu jmenovat, ale je to třeba Radek Koplík.

Doprovázela jsi u předávání cen už i nějakou celebritu?

Od Sámera Issy až po božského Karla Gotta. V Benešově, kam jezdím moc ráda, jsem měla tu čest moderovat společně s princem z Třech oříšků pro Popelku Pavlem Trávníčkem. Osobně ze známých osobností mám nejraději velkého příznivce koní Václava Neckáře, kterého jsem si zamilovala už jako dítě v Šíleně smutné princezně. Jeho osobitý styl jízdy na krávě prostě nejde neobdivovat.

Jak jde dohromady tvá práce a fandění?

I když by moderátor měl být objektivní, přiznávám, že určitým jezdcům, trenérům a stájím prostě přeji víc. Není na tom nic špatného. Každý má své oblíbence. I ti, kteří se ohánějí nezaujatostí.

Je moderování dostihů tvým hlavním zaměstnáním?

Není. Po studiu na Bankovním institutu jsem nějaký čas pracovala jako učitelka v mateřské školce. Nyní už čtvrtým rokem pracuji v Dopravním podniku, kde se starám o interní komunikaci. V oblasti turfu působím ještě v redakci Dostihového světa. Kromě koní mě vždycky bavilo kreslení. Několik let jsem malovala návrhy na šaty a uvažovala o kariéře v módním průmyslu. Bavilo mě pracovat s textilem, barvit, malovat na něj, vymýšlet různé aplikace, upravovat střihy. Ale nikdy jsem se s tím nikde neprezentovala. Možná by dneska mikrofon držel v ruce o nedělních dostizích někdo jiný. Moderování mě vnitřně obohacuje. I když vypadá monotónně a nezajímavě, je tato práce ve skutečnosti dost pestrá. Zahrnuje kontakt se sponzory a realizačními týmy, přípravné a organizační práce před i v průběhu dostihového odpoledne. Každá neděle je jiná, jedinečná. Jiní vítězové, jiné emoce. Co je společné? Krásní koně, úžasné výkony, parádní podívaná pro diváky. Lidi, kteří tomuto sportu obětují vše, co mají – svůj čas, um, finance – nelze než obdivovat a uznávat. A to bez výjimky.

Připravila: Marcela Klingorová

Foto: autorka, Petr Guth a Jiří Zlámaný

Předchozí: Josef Váňa: Necítím se tak starej, jak vypadám
Následující: Festivalový dostihový den s překážkovým tahákem

Zanechte komentář

x

Mohlo by vás zajímat

89. Karlovarská dvojnásobná míle

Vrcholem druhého dostihového odpoledne v neděli 18. června na karlovarském závodišti bude jedna z místních specialit.Málokterý z dostihů konaných v největších tuzemských lázních se může pyšnit tak dlouhou a bohatou historií, jako proslulá Karlovarská dvojnásobná míle (I.kat., 3.200m).Poprvé se uskutečnila v roce 1928, tedy necelých 30 let po slavnostním otevření závodiště. Její konání znemožnilo ...