Chci zde mít svou reklamu
Home > Zpravodajství > informujeme vás > Tak šel čas … z historie karlovarského závodiště – Významné osobnosti (1.díl)

Tak šel čas … z historie karlovarského závodiště – Významné osobnosti (1.díl)

Turfmani netrpělivě odpočítávají poslední dny do zahájení nové dostihového sezóny. I ta karlovarská začne brzy, brány tamního areálu se otevřou koncem dubna. Než se tak stane, zkraťme si čekání náhledem do historie druhého nejstaršího tuzemského závodiště. Na dříve publikované články volně navážeme významnými osobnostmi, které jsou se západočeským závodištěm spojené.

Začneme pěkně od počátku. Tedy rokem 1899 a prvním červencovým mítinkem. V sedlech startujících koní se představili Angličané, Američané a Australané, kteří porovnávali síly s maďarskými jezdci nebo Čechy žijícími v Maďarsku. Věřilo se, že nová dráha, podle tehdejších odborníků nejlépe položená v celém Rakousku-Uhersku, zastíní slávu Baden-Badenu. Nikomu nepřijde tedy divné, že byl na tribuně k vidění arcivévoda Otto, kníže Auersberg nebo arcivévoda Friedrich s arcivévodkyněmi Isabellou a Marií Kristinou. Všechny dobové listy nadšeně psaly o premiérovém dostihovém týdnu. Nevynechaly ani zaručené zprávy, které se jakkoliv snažily proměnit v senzaci. Nechyběly komentáře k pádu slavného anglického jezdce George Williamsona na jedné z překážek kurzu. Jeden z nejzkušenějších jezdců své doby se může chlubit jedním velkým prvenstvím. Jako jediný totiž dokázal vyhrát oba nejznámější a nejtěžší evropské dostihy. Ve Velké národní v Liverpoolu triumfoval v roce 1899 s koněm Manifesto. Velkou pardubickou absolvoval čtyřikrát a dvakrát v ní zvítězil. V roce 1890 s ryzákem Alphabetem, který patřil Hraběti R.F. Kinskému, a o tři roky později se sedmiletým hnědákem Hadnagy Gen. Hraběte Lamberga.

Před sedmi lety se velikán novodobých dějin naší republiky, prezident Tomáš Garrigue Masaryk, konečně dočkal pocty. V podobě bronzové sochy v nadživotní velikosti na rušné lázeňské pěší zóně. Po dlouhých letech se symbolicky vrátil do svých oblíbených lázní. První československý prezident navštívil na konci dvacátých let minulého století v doprovodu hraběte Westphalena a hraběte Nostice, majitele zámku v Sokolově, jeden z probíhajících mítinků na karlovarském závodišti.

Lata Brandisová je dosud jedinou ženou, které se podařilo zvítězit ve Velké pardubické. Stalo se tak v říjnu roku 1937. Sedlala plavou klisnu Normu. V jejím sedle se Velké zúčastnila i poprvé, a to v roce 1933. Skončila v ní třetí. V tomto roce, o několik málo měsíců dříve, se na Fiestě prohnala vítězně cílem v karlovarské Ceně Klášterce.

Lata Brandisová vítězí v červenci 1933

Lata Brandisová vítězí v červenci 1933

Na konci padesátých let minulého století bývala ve dvorských stájích při každodenním tréninku k vidění velmi výrazná osobnost československého jezdeckého sportu. Byl jím František Ventura, příslušník 87. dragounského pluku knížete Václava Svatého a především olympijský vítěz z roku 1928. Historické dobové prameny k jeho amsterdamskému úspěchu uvádějí: „V jezdeckých skokových soutěžích bylo tenkrát 50 nejlepších závodníků ze 14 států. O malé a mladé ČSR se toho ve světě mnoho nevědělo a proto nebyla naše ekipa brána jaké vážná konkurence. Až do chvíle, než se na kolbišti v Amsterodamu objevil František Ventura s ryzákem Eliotem. V základním kole čekalo na 47 startujících 16 skoků. Kupodivu bez chyby jich přešlo pouze sedm. V prvním rozeskakování na šesti překážkách vypadli ze hry čtyři jezdci. Zůstala pouze trojice nejlepších. Čtyřicet tisíc diváků sledovalo s napětím závěrečné skákání. Pro hrstku Čechoslováků to bylo neskutečné drama. Hned na začátku soutěže Rudolf Popler (mj. dvojnásobný vítěz Velké pardubické) základní parkur nedokončil.

František Ventura na mistrovství ČSSR Poděbrady v roce 1957 (4. zprava)

František Ventura na mistrovství ČSSR Poděbrady v roce 1957 (4. zprava)

Zůstal jen Ventura s Eliotem. Oba překonávali co do obratnosti a obdivuhodné rutiny bezchybně jeden skok za druhým. Při překonávání zdi diváci zatajili dech. Od skoku ke skoku se stupňovalo nadšení. Poslední překážku o výšce 160cm a šířce 210cm překonal Eliot s neuvěřitelnou lehkostí. Zlatou medaili předávala osobně holandská královna Wilhelmína.“ Třiatřicetiletý hrdina olympijských her v zemi tulipánů nadporučík prezidentem Masarykem povýšen na kapitána. Později se věnoval výchově vojenských i civilních jezdců a na olympiádě v Berlíně (1936) působil jako skokový rozhodčí. Je to k nevíře, ale František Ventura se zaslouženého důchodu v úctě a respektu nedočkal. Komunistický režim ho poslal do ústraní. V roce 1955 se s rodinou přistěhoval do vilky v Tašovicích u Karlových Varů. Brzy se začal zajímat o tamní jezdecký sport. Netrvalo dlouho a ocitl se v areálu původní secesní jízdárny v městské části Tuhnice, kde působily hned čtyři jezdecké kluby (Slavoj, Slovan, Tatran a armádní ÚDA). Pod svá ochranná křídla si mimo jiných vzal dorostence Ivana Janatku, dnes zkušeného trenéra dostihových koní, jenž se podílel na triumfech Metropola, Talcum, Valgrena, Mini Fora, Peruána či Panenky. Šestnáctiletý Ivan absolvoval pod Venturovým dohledem skokový i drezurní výcvik, od kterého byl jenom malý krůček k military a dostihové průpravě. „František Ventura byl i v pokročilém věku skvělý. Především svým osobním příkladem. Sedl si na Azura a jeli jsme na trénink do terénu. Při absolvování přírodních překážek a vodních příkopů mě doslova nadchl svou odvahou a zkušenostmi. Trénoval mě na soutěže všestrannosti a na parkurové skákání. V roce 1956 jsem na mistrovství Československé republiky absolvoval military s koněm Igorem a parkury s koněm Elév a skončil pátý v jednotlivcích a třetí v družstvech. Ještě lépe se vedlo o rok později při mistrovství ČSR v Poděbradech. V drezúře jsem se s Blankou umístil na 4. místě, na parkuru s Centrem na 2. místě v družstvech. To jsme dokonce porazili xaverovskou ekipu v čele s majorem Josefem Dobešem“, vzpomíná na velkého trenéra Ivan Janatka.

Karlovarští jezdci - Julius Vally (vlevo), Ivan Janatka (vpravo)

Karlovarští jezdci – Julius Vally (vlevo), Ivan Janatka (vpravo)

„Terén mezi Tašovicemi a Dvory se spoustou valů, příkopů a náspů se zdál být ideální. Naše úspěchy nespočívaly v honění koní ve cvalu nebo neustálém skákání přes překážky. Do příkrých kopců se jezdci doslova škrábali vedle koní, fyzičku jsme pilovali dlouhými klusovými trasami třeba až do Lokte (pozn. jedna trasa byla dlouhá až 20 kilometrů). Na závodech pak byli koně v naprosté pohodě, výtečné formě a dokonale připraveni“, vzpomíná Julius Vally, který mistrovy svérázné metody v pozdější době uplatňoval při vlastním tréninku parkurových koní. Vysoký, štíhlý a elegantní, s vlídným úsměvem v živých očích. Když šlo o koně, žádná cesta se mu nezdála dlouhá, žádná námaha příliš velká. Nikdo pro Venturu nebyl tak bezvýznamný, aby se s ním ochotně nepodělil o zážitky a zkušenosti. A co se nedalo vysvětlit na zemi, to jezdcům názorně předvedl na koni. Tento starý moudrý pán ještě několik měsíců před smrtí pravidelně sedlal hnědku Matru a kolikrát to nad překážkami ukázal těm o hodně mladším.

Čtěte také:  Národní hřebčín v Kladrubech nad Labem vstupuje do nové sezony

V březnu roku 1956 se v Karlových Varech narodil Josef Dolejší, jeden z nejlepších českých dostihových jezdců osmdesátých let. S koňmi začínal jako drobný a hubeňoučký dvanáctiletý chlapec v místním jezdeckém oddíle Slavoj. Po roce dal „Pepíček“, jak mu všichni po vzoru jeho pozdějšího trenéra Šusty říkali, sportovním koním vale a pokračoval s plnokrevníky. V dostihu se objevil poprvé ještě jako učeň v barvách PP Šamorín v dubnu roku 1972. O pět měsíců později slavil na chuchelské dráze v sedle ryzáka Gajera své první životní vítězství. Na padesátý triumf kariéry a tím na získání titulu žokej, si ovšem musel počkat dalších sedm let. Třikrát vyhrál Velkou jarní cenu (v roce 1979 se Spartou, v 1981 s Macaem, v 1983 s Pittsburghem), 2x OAKS (v 1981 s Fredou a v 1985 s Whisky), dvakrát Saint Leger (v 1979 se Sarnou a v 1981 s Fredou). V Československém derby triumfoval v roce1987 se slušovickým Doxem. V roce 1986 byl vrcholem karlovarské sezóny dostihový mítink socialistických zemí. A právě Josef Dolejší s hřebcem Hárošem získal v Ceně Bucurešti na trati dlouhé 1.400m pro Československo jediné vítězství. V okamžiku, kdy se mu po emigraci do Německa začalo jezdecky dařit i tam, tragicky zemřel v dostihu pod kopyty koně. Cena města Karlovy Vary nosí k uctění památky přívlastek Memoriál Josefa Dolejšího.

Hároš a Josef Dolejší 1986 (repro propagacní leták Turf-klubu SSM)

Hároš a Josef Dolejší 1986 (repro propagační leták Turf-klubu SSM)

Připravila: Marcela Klingorová

Foto: Repro archiv propagační leták Turf-klubu SSM (Hároš), archiv I.Janatky (F.Ventura, jezdci na dostihové dráze), repro archiv A.Foglara (L.Brandisová)

dostihy František Ventura historie Ivan Janatka Josef Dolejší Julius Vally Karlovy Vary legendy Memoriál Josefa Dolejšího Metropol Rudolf Popler Saint Leger Slavoj Slovan Talcum Tatran Valgren
Chci zde mít svou reklamu
Předchozí: Jezdecký festival 2015 v Lysé zahájen Pony ligou
Následující: Zimní Jezdecký pohár ve skocích vyvrcholil v Lysé

Zanechte komentář

x

Mohlo by vás zajímat

V neděli odstartuje na chuchelském závodišti nová sezona

Tuto neděli bude na závodišti v Praze-Velké Chuchli zahájena nová dostihová sezóna! Vrcholem otevíracího odpoledne je 91. ročník Gomba handicapu primátorky hlavního města Prahy pro čtyřleté a starší sprintery. Celkem se uskuteční sedm dostihů s 59 koňmi a 19 jezdci, první dostih startuje ve 14 hodin, areál závodiště je pro diváky otevřen ...